Plout s proudem, nebo proti němu? Všechno je v pořádku!

Před pár dny jsem šel v Praze-Tróji podél Vltavy, podél kajakářského kanálu. Pozoroval jsem, jak kajakáři sjíždí kanálem. Chvíli se nechávají unášet proudem, pak plují proti proudu, vjíždí do vyznačených překážek. Některé objíždí zezadu, jiné zepředu.

Chvíli se nechávají lehce unášet proudem, pak s vynaložením velké energie se vrací proti proudu zpět, aby vjeli nebo objeli překážku – bránu.

Vedlo mě to k následujícím myšlenkám…

Co je lepší – plout s proudem, nebo proti němu?

Je lepší se nechat jen tak unášet, jen tak prostě být a vychutnávat si sjezd řeky, anebo vydat ze sebe mnoho sil, vrátit se proti proudu a překonat nějakou překážku?

Přišla mi okamžitě odpověď, znovuuvědomění toho, co už vím… To není možné rozhodnout – všechno je v pořádku. Každý má svůj postoj, každý má svůj názor, a pro každého člověka je přesně ten jeho názor jediný správný, prostě proto, že je v daném okamžiku na onom místě, a v tom je jeho velké uspokojení, velké naplnění. Každý prostě je, tady a teď…

Sám jsem rok (jednou týdně) jezdil na kajaku, bavilo mě to, ale ne natolik, abych měl potřebu se tomu cíleně déle věnovat. Jsem rád, že jsem si tuto zkušenost dopřál, protože mě to lákalo už před tím mnoho let.

Nejvíc jsem si vychutnával, když jsem se jen tak nechal unášet po proudu dolů, bez pádlování, stačilo jen sem tam někdy správným pohybem pádla určit další směr kajaku a tedy i svůj směr. I ve zpáteční cestě proti proudu bylo jisté uspokojení, ale bylo třeba vynaložit mnoho síly a energie, a to se mi už tolik nelíbilo…

A když jsem „překonal překážku“ způsobem, jaký chtěl trenér, cítil jsem se skvěle, že jsem to dokázal, ale taky jsem se při tom někdy „cvaknul“ (poprvé v prosinci, na poslední hodině před Vánoci. Super zkušenost 🙂 ). Riziko potopení je holt při překonávání překážek mnohem větší…

A já už dnes vím, že překonávání překážek je to, co nechci. Já chci dělat věci snadno a lehce. A tak dělám věci snadno a lehce. Jde to. Prostě když něco nejde hned nebo „velmi rychle“, jdu od toho pryč a dělám nějakou příjemnější činnost. To je můj přístup, který je naprosto v pořádku.

Chci plout po proudu, nechat se unášet, a jen sem tam lehce určit svými myšlenkami, jakým směrem mám jet. A tak jedu. Pluju. Je to báječná jízda! 🙂

A také už vím, že je v pořádku i všechno ostatní, co dělají ostatní lidé – je v pořádku právě teď nejenom překonávat překážky, když se komukoliv chce, ale je v pořádku i vystupovat na břeh a vynášet na něj svou loď na rameni.

A je v pořádku i klečet na břehu a fotit ty, kteří jezdí v proudu.

A je v pořádku i sedět o kus dál na lavičce a číst si, svlečený do půl těla.

A je v pořádku i běžet kolem.

A je v pořádku i jet kolem na koloběžce.

A je v pořádku i profrčet kolem na kole.

A je v pořádku i jet autem, pomalu, protože je to stezka pro pěší a cyklisty.

A je v pořádku i hojdat na rukou vnouče a hezky se u toho usmívat na mladého fotografa, který mě u toho neznámo proč fotí.

A je v pořádku i číst si na lavičce časopis, svlečený do půl těla, a zkoumavě pozorovat, proč že mě ten kluk fotí.

A je v pořádku i scházet se se dvěma dalšími maminkami a svými dětmi a procházet se podél Vltavy.

A je v pořádku i přecházet přes most s dítětem, které sedí v kočárku mírně futuristického vzhledu, chráníce se před úklady sluníčka krásným strakatým slunečníkem.

A je v pořádku i být vodou, nechat se unášet, plynout dál a dál, níž a níž, až do moře.

A je v pořádku i jet na koni, a je v pořádku i být koněm.

A je v pořádku i být psem.

A je v pořádku i jet na invalidním vozíku a je v pořádku jít po svých nohách vedle a je v pořádku být dopravní značkou.

A je v pořádku i být pouťovou atrakcí.

Všechno je v pořádku!

Všechno je v pořádku! Opakuji, pro jistotu, ať ti to taky dojde: všechno je v pořádku! Všechno je v pořádku! Všechno je v pořádku! Všechno je v pořádku! Všechno je v pořádku! Všechno je v pořádku! Všechno je v pořádku!

Je v pořádku i to, že píšu tento článek, a je v pořádku i to, že ty to čteš. A je v pořádku i to, že támhle se válčí, a že támhle lidi hladoví, a že támhle ten krade, a že támhle ten zabíjí a že támhle ten znásilňuje, a že támhle ta se nechává znásilňovat. A je v pořádku, že támhle ten umírá na rakovinu, a že támhle ten se raduje, a že támhle ti tančí, a že támhle ti se spolu objímají, a že támhle ten je nadšený, že se mu splnilo, co chtěl, a že támhle ti spí, a že támhle ten chodí po pokoji a usmívá se.

Na světě (natož v celém Vesmíru!) je v každém okamžiku tolik, tolik různých dějů a situací, nad kterými nemáme žádnou moc. Můžeme s jakoukoliv z nich nesouhlasit, a snažit se, pokoušet se ji změnit – změnit a zlepšit svět, anebo to nechat být, a dělat, co mě zrovna teď baví. Anebo dělat, co mě nebaví.

Je možné být nešťastný proto, že tam a tam a tam se děje něco, co se mi nelíbí, anebo to nechat být, a najít důvod, proč můžu být šťastný už teď.

Všechno je v pořádku, přesně tvůj přístup k životu je v pořádku, protože je tvůj. A můj je také v pořádku, pro mě, protože je to přesně můj přístup k životu, ke kterému jsem si došel, protože je prostě můj.

Je opravdu možné soustředit se jen a jen sám na sebe, a být šťastný a radostný už teď, najít jakoukoliv myšlenku, ze které mám radost. A díky skvělému zákonu přitažlivosti brzy budu mít větší a větší radost, větší a větší pocit životního naplnění, delší a delší stav úžasného pocitu štěstí, který ze mě bude zářit všude, kde jsem.

Umožňuju si být šťastný už teď, a umožňuju i ostatním lidem, ať dělají, co chtějí. Ať klidně se mnou nesouhlasí. Ať se klidně vztekají. Ať klidně nadávají. Anebo ať mě obdivují a radují se se mnou. Je mi to jedno. Já jsem už našel svůj vnitřní klid, svou vnitřní radost.

Přeji toto každému člověku na této zemi, ale vím, že všechno je v pořádku, vím, že každý má svůj čas, každý má svůj postup, svou cestu, svůj správný postup a přístup k životu. Nepotřebuju jakkoliv zachraňovat a měnit svět, už řeším jen a jen sám sebe.

Představuju si svět, kde by všichni lidi – všichni, které potkávám na ulici, v tramvaji, v obchodech, na úřadech, v továrnách, prostě všude – byli stejně tak skvěle nadšení a radovali se ze života, jako já. Nebyl by to úžasný svět? Kde by se každý radoval a usmíval se, nadšení by z něj prýštilo na první pohled. Já vím, že byl, a já vím, že už teď je takový. Aspoň pro mě. Jaký je pro tebe, záleží jen a jen na tobě. Jak jednoduché, jak úžasně jednoduché a uvolňující poznání!

Všechno je v pořádku! Opravdu!